Pyl jehličnanů - zlatý prach jara

Jehličnany – tedy borovice, smrky, jedle nebo třeba modříny – na jaře vytvářejí množství pylových zrn. Pyl je žlutý, lehký, suchý a vysoce pohyblivý. Jeho úkolem je jediné – dostat se na samičí šištice a zajistit vznik nových semen. A jelikož jehličnany nejsou opylovány včelami ani motýly, musí produkovat pyl ve velkém a spoléhat na vítr. Je to trochu jako střílet naslepo – musí ho být hodně, aby alespoň část dorazila tam, kam má.
To je důvod, proč je pyl jehličnanů doslova všude. Nejde o prach, ani o smog. Je to signál, že v lese i v zahradě probíhá životně důležitý proces – obnova a pokračování stromového života. Jehličnany jsou v tomto ohledu fascinující. Jsou to takzvané nahosemenné rostliny, což znamená, že jejich semena nejsou ukryta v žádném plodu jako například u jabloní nebo třešní. Místo toho se semena vyvíjejí přímo na samičích šišticích – v šiškách, jak je známe. Aby mohlo dojít k jejich oplodnění, musí nejprve proběhnout opylení – tedy přenos pylu ze samčí části na samičí.
Nejaktivněji pyl uvolňují borovice – jejich samčí šištice (malé, nenápadné výrůstky obvykle umístěné níže na větvích) se v teplém jarním období doslova rozprašují do okolí. Stačí jeden záchvěv větru, a kolem stromu vznikne obláček pylového „kouře“. Tyto okamžiky jsou krásně vidět například na lesních cestách, kde pyl tančí ve vzduchu v paprscích slunce jako zlatý opar. Ač to možná zní romanticky, je to čistě praktický mechanismus, jak zajistit přežití druhu.

Zajímavé je, že ačkoliv pyl jehličnanů vypadá velmi výrazně a bývá opravdu všudypřítomný, většina lidí na něj není alergická. Jeho zrna jsou totiž poměrně velká a těžká – což je paradoxně výhoda, protože se hůř dostávají do lidských dýchacích cest. Hlavními viníky jarních alergií jsou spíš trávy, břízy nebo olše. Takže pokud kýcháte, pyl z borovice za to pravděpodobně nemůže.
Jakmile pyl doputuje na samičí šištice, dochází k oplodnění. Tento proces ovšem není otázkou hodin nebo dní – vývoj semen může trvat i dva roky. Ano, dva roky od okamžiku, kdy pyl usedne na šištici, než z ní vypadnou semínka schopná klíčení. A když říkáme semínka, máme na mysli ta drobná, hnědá, často s „křidélkem“, která známe například z borovicových šišek. Díky křidélku je vítr odnese dál od mateřského stromu – a celý proces se může opakovat.

V přírodě se většina semen ztrácí – sežerou je zvířata, nevyklíčí, uschnou. Ale právě proto jehličnany produkují semen i pylu takové množství. Z tohoto pohledu se pyl jeví zcela jinak. Není to jenom jarní obtíž, ale fascinující zpráva o tom, že se příroda obnovuje, že život plyne. Příště, až si budete utírat pyl z kapoty nebo z okenního parapetu, vzpomeňte si – nejde o špínu. Je to začátek života.
zdroj obrázku: https://www.sci.muni.cz/